Kouzlo nedokonalosti aneb Proč nechtít perfektní děti

Mám Tě ráda, ale…

Timothy Gallwey ve své knize Vnitřní hra tenisu poměrně elegantně vysvětluje, že pochvala je převlečená kritika. Když někomu řeknete: „Tohle je super, takhle to hraj dál!“ Vlastně tím říkáte: „Nelíbí se mi, jak si hrál do teď.“ U tenistů se v podstatě nic horšího, než že nebudou hrát, jak nejlépe umí, nestane. U dětí bohužel ano.

Když jsem před časem psal svůj článek na téma jak (ne)zničit svým dětem život, vyslovil jsem tam důležitou tezi, na které se shodne snad většina psychologů a psychoterapeutů, které osobně znám – rodiče mají dítěti poskytnout hlavně dvě věci: bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí. Není to lehké, není to dokonce podle mě ani, v té bezvýhradní formě, možné, ale je nutné se o to ze všech sil snažit, pokud chcete svým dětem a následně vnoučatům i pravnoučatům zajistit co nejspokojenější život. To vaše láska se počítá, ne nejnovější iPhone nebo Barbie. A tahle láska nesmí být podmíněna tím, že ji dítě dostane jen, když přinese ze školy jedničku, bude pilně cvičit na klavír, vyhraje závody anebo bude tak krásné, že vám ho ostatní budou chválit.

Jak se rodí perfekcionismus

Perfekcionismus, kterému jsem kdysi dokonce věnoval samostatný článek, se u dětí rodí překvapivě rychle. Stačí k tomu pár silných emocí spojených s tím, že když dítě nakonec udělalo vše podle vás tak, že to bylo perfektní, tak od vás dostalo kýženou lásku. Přesně takhle se vytvářejí v temenním laloku rozvíjejícího mozku vaší „perfektní“ ratolesti programy, které navždy budou ovlivňovat jeho další život. Tvrdí to Paul Ekman (psycholog), Joseph LeDoux (neurofyziolog) i třeba Steve Peters (psychiatr). Fígl je v tom, že nikdy nevíte, kolik podnětů k tomu bude potřeba. Každý jsme úplně jiný a třeba introvertní děti své silné emoce vůbec nemusí dávat najevo.

Co se stane když...

Ve své praxi se s následky perfekcionistické výchovy setkávám poměrně často. Mými klienty přitom nejsou děti. Ba naopak, obvykle jsou to dospělí vysoce postavení manažeři a majitelé firem. Přesto je dodnes trápí to, co jim dělali rodiče. Mají třeba obrovské problémy začít s novými projekty, protože cokoliv, co začnou, bude muset být – jak jinak – perfektní! A sebeláska? Ta je pro ně velmi vzácná až nedosažitelná, protože ve srovnání s jinými přeci nejsou perfektní! Zejména modelky, které vídáte třeba i na stránkách Marianne ne! A tak děti perfekcionistů v dospělosti neustále dřou, vydávají ze sebe to nejlepší, dokud jim to jejich tělo dovolí, a přesto se jim vnitřního klidu a štěstí nedostává. Ani když se pracně vydrápou ve společenském žebříčku na post, který jim ostatní děti perfekcionistů jen závidí. Lásku maminky a tatínka jim totiž luxusní domy, auta, dovolené a soukromá letadla prostě nepřinášejí.

Mějte své děti rádi, a to opravdu!

A paradoxně ji nepřinášejí ani domečky pro panenky, autíčka a letadýlka, když jsou děti ještě malé. „Rozvoj dítěte je možný jenom skrze lidský vztah,“ říkává doktor Jaroslav Šturma, přední český dětský psycholog. A právě vztah s dítětem je to, na čem záleží. Ty okamžiky, kdy se mu naplno věnujete, kdy vás nechá nahlédnout do svého světa fantazie, který pro dospělé umí být tak obohacující. Ten čas, kdy cítí vaši lásku i tehdy, když se mu třeba něco úplně nepovedlo tak, jak samo chtělo a zejména, když se mu něco nepovedlo tak, jak jste chtěli vy! Troufám si říct, že nikdo si nepořizuje děti kvůli tomu, aby je cíleně trápil, tak zkuste dát svým dětem to nejpotřebnější a vůbec nejlepší – lásku a lásku k jejich nedokonalosti. Nedokonalosti, která dává vzniknout naší jedinečnosti…

Zdroj: autorský článek

O autorovi

Martin Zikmund je psychoterapeut, který často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem podcastu 13 hříchů rodičovství a blogu Je čas na změnu. Věnuje se také pořádání školení pro firmy na různá témata v oblasti duševního zdraví.